Wildlife ve fotografii

Fotografie nebo dokument?

Námět na tento příspěvek ve mně zraje delší dobu. Není asi zvláštní, že na jedno téma mají i sobě blízcí velice vzdálené názory. Letošní faux pas kolem Wildlife Photographer of the Year, které velice pěkně popsal Bohdan Němec, mě utvrdilo, abych napsal svůj názor na fotky zvířátek a tzv. wildlife.

Všichni se asi bez větších problémů shodneme, že je minimálně neetické vydávat fotografie pořízené s ochočenými zvířaty za wildlife. Nebál bych se to nazvat i podvodem a pokud se s takovou fotografií někdo vydá do soutěže, kde je hlavní cena vyšší než 5000,-Kč, tak se bude asi jednat i o trestný čin. To je ale příliš realistická myšlenka, jde hlavně o etiku.

Na rozdíl od většiny fotografů u nás neprezentuji svoje fotografie s místem určení místa a způsobu pořízení fotografie. Považuji to za určité know how a zároveň se tím snažím chránit lokalitu a focený druh. Aby bylo jasno, zda se jedná o wildlife či ne, můžete pod každou fotografií najít klíčové slovo wildlife. Pokud zde toto klíčové slovo není jedná se o zvíře v lidské péči. To je již od vzniku mých prvních stránek můj osobní přístup k této problematice.

Kde ale vzniká veliký prostor pro diskuzi je hodnocení fotografie jako takové. Podlé mého osobního názoru by to, jak fotografie vznikla, mělo být určitým otazníkem, který zároveň dává fotografii jakýsi třetí nebo spíše čtvrtý rozměr.
Rád dávám příklad k lepšímu pochopení myšlenky. Když vyfotím rysa ostrovida, který krásně našlapuje přes čerstvě zasněžené kameny v řece v dokonalém prostředí, většinu hodnotitelů hned napadne to není wildlife a tím fotografii přestává věřit a už nevidí další přednosti tété fotografie, jako je technická kvalita, výtvarné podání, barevnost, vyváženost, kompozice, atmosféra a energie. Mě osobně děsí obrácený pohled. Tak nějak ve stylu to nevadí, že není poznat, že je to rys, byla mlha a bylo to daleko, ale pozor je to wildlife. A tím se dostávám postupně k příkladu, nebo spíše k otázce. Proč nikdo u aktu neřeší u modelky v čí je péči? Nebo zda je agenturně(sokolnicky) vedena. Hodnotí se to, co je pro fotku a akt speciálně důležité. Nikdo neřeší, jestli fotograf s modelkou má čistě smluvní vztah, ba naopak tajemnost a tajemství toho jaký vztah má modelka s fotografem dává fotce čtvrtý rozměr.

Vytváření stupnice wildlife zavádí toto téma do extrému a jde zde již málo o fotku. Pokud si budeme pěstovat takové kritéria budeme do budoucna více dokumentaristé a ne fotografové. Já se cítím více fotografem a není pro mě až tak důležité, jak fotografie vznikla, ale spíše to jak vypadá.

A tady se člověk dostane až na filozofickou rovinu. Proč vlastně tvořím-fotím? Každý to má jinak. Já fotím hlavně pro radost. Pokud tím dělám radost dalším lidem-super! A zde musím přiznat, že mi dělá jinou radost náhodný snímek a třeba vydřený wildlife. Je jasné, že čím více úsilí dáte dílu, tím větší uspokojení v okamžiku dokončení máte. Takže k rysovi, pokud udělám výše popsanou stejnou fotku po týdnu v mrazivém krytu a ještě wildlife, moje radost bude větší. Na druhou stranu mám spoustu vydřených wildlife fotek, které se nedají publikovat. Ty mi připomenou třeba zážitek při focení, ale fotky jsou to slabé.

Zhruba před dvěma roky jsem si začal fotky plánovat, malovat a promýšlet jak docílit v praxi požadovaný záběr. Když to jde použít sokolnicky vedeného puštíka nebo sovici, proč ne. A pokud se jedná o ledňáčka musím použít “divocežijícího“ nebo chcete-li wildlife ledňáčka. Pokud by někdo měl ochočeného ledňáčka, rád bych to využil. Paradoxně, to co jsem chtěl vyfotit se sokolnicky vedenou sovicí sněžní se mi zatím nepodařilo a letovka ledňáčka s rybkou se podařila.

Jak to vidíte vy? Díky za vaše názory a komentáře...