Myslivecká abeceda

Mnohokrát jsem již napsal a řekl, jak důležité je pro fotografa přírody porozumět jejím zákonitostem a tajemstvím. Zdrojů informací je v dnešní době informatiky spousta, ale pro mě nejzajímavější a nejoblíbenější zůstává kontakt s lidmi, kteří mají k přírodě blízko. Tímto způsobem jsem i poznal pana Josefa Voborníka, který toho o přírodě a zejména o myslivosti ví opravdu hodně. Co víc, pan Voborník během čekané skládá o myslivosti a zvěři básničky. Před nějakou dobou vyšla jeho myslivecká abeceda v časopise Myslivost, jako samostatná příloha a nyní Vám toto dílko zprostředkuji právě na mém webu. Ke každému písmenu abecedy složil Pepa básničku a já se je zde pokusím doplnit fotografiemi. Rád bych Vám přiblížil velikost autora a proto jsem s Pepíkem, mým kamarádem z Trutnovska, udělal krátký rozhovor.

Ahoj Pepíku, jak jsi se vůbec dostal k myslivosti?

Jsem kluk z malého městečka Borohrádku. V rodině jsem sice myslivce neměl, ale tatínek byl vášnivý rybář a já jsem se od malička zajímal o všechno živé. Měli jsme doma, samozřejmě že ne najednou, čížka, stehlíka, hýla, kanárky, zebřičky, morčata, užovky, čolky, ještěrky, žáby, želvu, ježka – ale i poštolku, racka, puštíka, kalouse a káně. To vše jako dítko školou povinné. Jen na psa jsem si musel počkat až do dospělosti, protože jsme bydleli ve škole a tam to tehdy bylo přísně zakázáno. Na rybách jsem se skamarádil s klukem, jehož tatínek byl lesníkem a u nich na hájence jsem byl raději než doma. Logicky to vyústilo ve studium na lesnické škole v Trutnově, a i když jsem později z řemesla zběhl, myslivosti jsem zůstal věrný dodnes. Mohu říci, že pro mne není jen koníčkem, ale přímo životním stylem.

To mohu potvrdit. A jak provozuješ myslivost dnes?

Jsem členem mysliveckého sdružení Žaclér na východním okraji Krkonoš. Hospodaříme na necelých 2000 ha, kde máme jako hlavní zvěř srnčí, ale i vysokou a černou. Bohužel jde o příměstskou honitbu, kde je obrovská frekvence turistů, houbařů, lidí venčících psy, cyklistů a v poslední době se nám po revíru stále častěji prohánějí motorkáři, terénní čtyřkolky a jezdci na koních. Zvěř zde nemá klid a vypadá to podle toho. Navíc je tu i generační problém. Náš věkový průměr již překračuje šedesátku a mezi mladými lidmi, aspoň tedy u nás, je o myslivost zájem minimální. Spíš se setkáme s tím, že nám parta výrostků roztříská kazatelnu, podpálí seník plný krmiva nebo vykrade chalupu. A pokud si někdo myslí, že každý myslivec má plný mrazák zvěřiny, to už dávno není pravda. Abychom měli na nájem honitby, na krmivo pro zvěř a na naftu do našich traktorů, s kterými sušíme seno, většinu produkce prodáváme a i to málo, co si rozdělíme mezi sebe, musíme do společné kasy zaplatit. Stejně to nestačí a každoročně na to, abychom si vůbec mohli vyjít s flintou do revíru, doplácíme z vlastní kapsy. Přitom výkupní ceny zvěřiny jsou stále nižší a nižší. Říkám to nerad a byl bych strašně rád, kdybych neměl pravdu, ale bude hůř a hůř. A protože o peníze jde až v první řadě, lidové myslivosti zvoní umíráček, lovit bude jen ten, kdo na to bude mít, ale čím víc má kdo peněz, tím míň má zpravidla času. A kdo bude stavět a udržovat myslivecká zařízení, obhospodařovat zvěřní políčka a v zimě krmit? Lov se stihnout dá. Ale co těch 90% toho ostatního?

Já jsem optimista a věřím, že to nebude až tak zlé, ale souhlasím s tím, že je to dnes více o penězích a taky o tom, že zvěře ubývá. A mladí spíš fotí:-) No nic, a jak tě vlastně napadlo psát myslivecké verše?

Před několika lety jsem se zúčastnil naháňky na černou zvěř, pořádané mysliveckým sdružením Trutnov. Mohu říci, že tak perfektní organizace se hned tak nevidí. Šlo vlastně o jednu jedinou maxileč, kde byli střelci rozděleni do několika linií a honci rovněž. Zejména záleželo na bezpečnosti střelby, každý věděl, kde má souseda, kam smí střílet a kam ne, ran padlo jako o manévrech a na výřadu bylo 58 divočáků a 1 liška. No, a protože se na společných honech smí lovit pouze mladá zvěř, došlo u výřadu ke sporu nad jedním silnějším kusem. Dva myslivci se hádali, zda jde o lončáka či dospělý kus. Když jsem to chvilku poslouchal, šel jsem ke kusu a poodhrnul mu spodní pysk. „Typický silný lončák, pánové není co řešit“. Můj nejmilejší syn, který zde byl jako honec, se mne pak zeptal, jak jsem to mohl tak rychle a bezpečně poznat. „Pamatuj si, Tomáši že určující znak lončáků je oblouk trvalých řezáků“. Zalíbilo se mi, jak se to rýmuje a tak vznikla veršovánka o určování věku černé zvěře podle chrupu. Jeden kamarád, profesor na lesárně, se vyjádřil, že by se podle toho dalo učit. A tak jsem psal dál a ke každému písmenku z abecedy jsem přiřadil nějaký ten veršíček , jen u F jsem opsal pasovací formuli, protože ji mnoho i zkušených myslivců nezná a při pasování nových členů si vypomáhá všelijak, někdy i dost nedůstojným způsobem. Díky pochopení šéfredaktora Myslivosti p. Kasiny moje Myslivecká abeceda vyšla s ilustracemi p. Slaby, jako příloha časopisu Myslivosti.

Takže proč nezačít právě písmenem Č – jako černá zvěř, a alespoň se dozvím, jak to je s určováním lončáků. Jinak ti Pepíku děkuju za možnost publikovat tvoje verše....

Č - jako Černá zvěř

Podle hmotnosti nelze určit věk selat nebo lončáků,
Vždyť lončák může mít i sto kilo a sele přes půl metráku!
Zimní srst selat se však vždy zdává,
zbarvená více do rezava
a rovněž pírko kratičké označí zvíře mladičké.

Jistotu ti však zajistí,
prohlídka spodních čelistí.
Než začne života rok druhý,
má sele vpředu mléčné zuby
a určující znak lončáků,
je oblouk tvrdých řezáků.

Vidíš-li rovnou linii, střelil jsi kňoura či bachyni.
Pokud snad ještě pochybuješ, čelisti rychle vyvařuješ
a dospělý věk potvrdí ti skutečnost přírodou zde daná,
stolička poslední že z dásně je zcela venku vyklubaná.